Nesnadná dostupnost genia Mozartova

Tomislav Volek


Předpokládám, že název, zvolený pro tento pořad, leckoho z vás zarazí. V obecném povědomí je právě W. A. Mozart zapsán jako typ skladatele, jehož hudba se zdá být každému snadno přístupná, plně srozumitelná a navíc vždy potěšující. Ano, je tomu tak, ovšem jen pokud jsme z Mozarta vzali na vědomí skladby jako je Malá noční hudba, jako jsou jeho divertimenta a kasace, některé symfonie a sonáty z mladších let, Papagenovy zpěvy z Kouzelné flétny a pár desítek melodických míst z jeho nejhranějších oper a singspielů. Ale to zdaleka není celý Mozart - a v tom je ten háček. Nesmírně pracovitý Mozart vytvořil 17 oper a singspielů, na 50 symfonií, téměř 50 koncertů a koncertantních skladeb, přes 50 koncertních árií a operních vložek, dále mše, oratoria a kantáty, stovky titulů komorní hudby atd. Ruku na srdce - v jakém rozsahu známe tuto produkci?

Svůj názor o snadném, lehkém Mozartovi jsme si udělali na základě znalosti pouhého zlomku jeho díla, s nímž jsme se setkali a nejčastěji setkáváme. Avšak v obrovském Mozartově díle jsou mnohé skladby nebo alespoň jejich části, které se popsané představě naprosto vymykají. Takové skladby se ovšem hrají mnohem méně, mnohdy se neinterpretují dobře a nám při jejich - obvykle nepříliš soustředěném posluchu - uniká mnohé z toho, co v nich skutečně zaznívá.

Poučenější posluchač může namítnout, že jednak existuje nahrávka celého Mozartova díla a dále že on osobně zná ještě mnoho dalších skladeb Mozartových, než jsem uvedl. Namítnout může i to, že ne-li posluchač, pak hudebníci-interpreti znají nepochybně velké množství Mozartových děl a rádi nám je předvedou a tím rozšíří naši znalost Mozartova díla. Obě námitky jsou oprávněné, ale přesto nestačí na popření oprávněnosti názvu této úvahy o "nesnadné dostupnosti Mozartova genia".

Nejprve se pokusím ukázat na slabé body námitky, hovořící o znalostech interpretů. Moje teze bude znít, že ne vždy jsou Mozartovy skladby interpretovány dobře, a to mnohdy i v podání renomovaných interpretů. Na podporu této teze volím jako první argument slova velkého ruského klavíristy Svjatoslava Richtěra, který byl na sklonku své velkolepé umělecké dráhy dotázán, proč na svých koncertech takřka nikdy nehrál skladby Mozartovy. Umělecký gigant Richtěr se jakoby provinile usmál a tiše řekl: "Mozart je moc těžký..."

Klavírista Richtěrova formátu tímto výrokem zajisté neměl na mysli technickou, hráčskou obtížnost Mozartova klavírního partu. Dotkl se jím jiné stránky problému pochopení a interpretace geniovy tvorby. On sám byl odchovancem ruské kulturní tradice, do které Mozartovo dílo proniklo poměrně pozdě, ve značné neúplnosti a nikdy tam plně nezdomácnělo. Navíc byl odchovancem hudby 19. a 20. století. Jako sensitivní umělec cítil, že v díle Mozartově jsou stránky, jimž plně nerozumí, že mu není vždy jasno, jak Mozart určité místo v partituře mínil apod. A než by takové místo zahrál tak, jako hrává Chopina nebo jako hrává Čajkovského, tedy než by dílo svou interpretací pokazil, raději ho na koncertech nehrál vůbec, což je přístup maximálně zodpovědného Mistra interpretace.

Obecně platný poznatek, z kterého je na místě vycházet, tedy zní: ne každý profesionální interpret je dostatečně disponován a všemi potřebnými znalostmi vybaven k tomu, aby skladbu - v našem případě skladbu Mozartovu - kterou je schopen dle jejího notového zápisu přeměnit ve zvuk, zahrál skutečně dobře, způsobem co nejbližším autorovu záměru a sdělení.

V této úvaze lze pokročit až k formulaci dalšího poznatku, že i v té nejlepší interpretaci zůstává u závažných uměleckých děl vždy ještě něco nepostiženo a nevyjádřeno. Neexistuje prostě jedna konečná a definitivní, vše vystihující interpretace jednoho díla. Proto také má smysl provozovat díla Bachova, Mozartova, Beethovenova ad. znova a znova, nejrůznějšími interprety, a vydávat nové a nové nahrávky, protože i ti nejlepší z nejlepších postihnou vždy jen některé aspekty díla, někdy víc, někdy míň.

Je to jakýsi zákon hudební interpretace: v díle velkého skladatele je skryto vždy víc, než dokáže i sebelepší interpret podat. Je to vlastně samozřejmé, protože on se musí rozhodnout pro určitý způsob podání, naproti tomu dílo samo nabízí i jiné možnosti.

Vedle zjištění možností a mezí hudební interpretace existuje ještě jiný druh problémů, jež i v případě Mozartovy tvorby podstatně ztěžují její dostupnost. Pro plné pochopení takového tvůrčího universa je třeba mít ještě jednu zvláštní dispozici a tu pak celý život kultivovat: schopnost rozpoznat a postihnout tvůrčí jedinečnost a velikost, a tuto velikost uznávat, vzhlížet k ní v úctě, protože představuje jedno ze základních obohacení našeho života, a ne se snažit ji pomíjet, přehlížet, či dokonce degradovat a snižovat, jak se dnes bohužel velmi často děje.

Třebaže právě Mozart byl typem tvůrčího umělce, který se snažil jak v osobním životě, tak ve své tvorbě své okolí a posluchače potěšit a pobavit, většina jeho tvorby představuje vysoké, náročné umění, jež nelze redukovat na pouhou zábavu. Velké umění klade velké nároky, a to na všechny složky svého procesu existence - na skladatele, na interprety i na posluchače. Avšak v dnešní době masovými medii odkojeného publika si většina nadevše cení zábavy a nechce se při poslechu hudby "namáhat", tj. vynakládat vlastní úsilí na chápání, na soustředěný aktivní poslech děl, která se ničím nepodbízejí.

S mentalitou většinového člověka naší doby je spojena neochota přistoupit na to, že existovali a existují lidé obdaření naprosto mimořádným nadáním a tvořivou schopností. Mnoho lidí má dnes evidentní potřebu degradace takového mimořádného nadání. Oblíbena je obyčejnost, pokud možno současná a srozumitelná už při prvním kontaktu. Je to nový společenský fenomén, jaký minulá století neznala. Malý příklad: když si renomovaný časopis Dějiny a současnost objedná v roce 2000 stať k velkému jubileu Johanna Sebastiana Bacha (č. 4), objeví se v ní z pera povýšeneckého polovzdělance věty typu: "...co naplat, Smetana opravdu ohluchl v důsledku luetického onemocnění, sluníčko Mozart byl hrubián a sprosťák, metafyzik Mahler arogantní a necitelný šéf, nedostižně originální Musorgskij ožrala, neschopný nějaké dílo dokončit atd. I Bachovi životopisci často předvádějí veletoče duchaplnosti, aby navzdory faktům vylíčili Bachovu osobnost růžovější než jaká zřejmě byla." V dalších řádcích nachází autor u Bacha ještě "obtížně potlačovaný komplex méněcennosti" atd. Takové věci lze číst v časopise dnešních vzdělanců Dějiny a současnost... !

Takový suterénně dehonestující přístup k velikánům umění vykazují především osoby netvůrčí, nedoukové, lidé, kteří osobnost a dílo posuzovaného autora znají jen povrchně. Jen člověk, jehož informace o Mozartovi jsou založeny na zhlédnutí hry či filmu Amadeus, které neměly s historickým Mozartem takřka nic společného, mohl napsat o Mozartovi, že "byl hrubián a sprosťák". Takto pokřiveného poznání se dobrali ti, kdo v nějakém výboru z mozartovské korespondence narazili na skupinu vulgárních slov, a protože to je něco, čemu dobře rozumějí, zorientovali se dle toho a zařadili si onu osobnost do škatulky "hrubián a sprosťák". O obrovském díle geniově nemají ani mlhavé tušení a nejsou schopni o něm něco říct. Stejně tak nevědí nic o superpřísné etiketě, kterou se Mozartova doba pozdněfeudální společnosti vyznačovala, a od které se lidé ve svém soukromí leckdy odreagovávali šťavnatými vulgarismy. Při něčem takovém je ovšem možno přistihnout nejen Mozarta, ale i císařovnu, počínala si tak i Jeho Excellence pan ministr von Goethe a další. Mozartovi to však hlupáci přilepili jako dominantní rys osobnosti. Jak jinak, když dílo samo jim zůstalo nedostupné...

Apropos Goethe: z jeho Fausta se pro naši úvahu o nesnadné dostupnosti genia Mozartova velice hodí slova Ducha země, kterého excituje Faust a s pýchou ho vítá sdělením, že on, učenec, je téhož rodu, avšak Duch tu drzost ztrestá výrokem, který doporučuji k trvalému zapamatování: Duchu se rovnáš, jejž chápat znáš, ne mně!

Ano, všichni jsme vymezeni tím, kam dosáhne naše schopnost rozumět, kam sahá naše inteligence, znalosti, empatie, vnímavost a cit, dobrota srdce. Co je za touto hranicí, je našemu chápání nedostupné. Zůstává to mimo nás, pro nás to nemá smysl. Potěšujícím poznatkem ovšem je, že pokud na své životní pouti vynakládáme úsilí dále poznávat a chápat, prociťovat a prožívat, obětavě a nesobecky konat, pak tuto hranici posunujeme dál, naše horizonty se rozšiřují. Tento poznatek dotvrdil jiný básník, v tomto případě pražský rodák Rainer Maria Rilke vstupním veršem jedné básně: Žiji svůj život v rostoucích kruzích... To platí i pro každého, kde se snaží o lepší poznání díla Mozartova.

Není od věci si připomenout, že nad Mozartovými díly stáli jeho současníci mnohdy v rozpacích, protože zdaleka ne všemu na této hudbě rozuměli. Většina kritik, které byly o Mozartových skladbách publikovány ještě za jeho života, neskrývala úžas nad množstvím jeho jedinečných nápadů, ale současně označovala jeho dílo za těžké, bizarní apod. Psalo se o tom, že vykazuje "velké a vznešené myšlenky, které prozrazují smělého ducha", ale psalo se i o jeho "rozhodné náklonnosti k obtížnému a neobvyklému". Tak se jeho dílo jevilo těm nejpoučenějším! Koncertní a operní publikum Vídně na těžkého autora italských oper, symfonií, nesrozumitelných kvintetů atd. jednoduše přestalo chodit. Vydavatelé odstupovali od smluv s Mozartem, protože o jeho nesnadné kvartety nebyl zájem. Apod. Vídeň se dnes nepochlubí skutečností, že se v minulém století přes 30 let neobjevilo na repertoáru dvorní opery ani jedno dílo Mozartovo. Mozartovský kult a systematické pěstování jeho díla tam počalo až v polovině 60. let minulého století.

Dnes je situace jiná. Připomeňme si jen velký kulturní akt firmy Philips, která se ujala úkolu vydat k velkému mozartovskému jubileu v roce 1991 nahrávky 675 Mozartových skladeb a fragmentů na 180 kompaktních discích - a to pod názvem Der ganze Mozart. Das Universum eines Genius. Nesmíme si ovšem myslet, že se v rámci takového kompletu sejdeme vždy jen s tím interpretačně nejlepším. Nikoliv, třebaže výkony v rámci této edice mají vesměs vysoký standard.

Jakožto notovaná partitura nebo zvuková nahrávka je tedy dnes Mozartovo dílo přístupné každému, kdo v tom směru vyvine určité úsilí, v českých zemích musí být samozřejmě větší než např. v zemích německého jazyka. Vážný zájemce o poznání a porozumění dílu Mozartovu má dnes k dispozici také celou řadu vynikajících pomůcek, které vzešly z práce hudebních vědců.

Je to především obrovský a velice podrobný Thematický katalog Mozartovch skladeb, známý pod jménem autora jeho první verze Ludwiga von Köchela. Dvě nové redakce ho podstatně obohatily podrobným přehledem pramenů, literatury, odhalením dříve neznámých děl atd.

Vedle soupisu díla je dnes k dispozici také kritická edice celého Mozartova skladatelského odkazu. Byla vydána v letech 1955-1991, dále ještě vycházejí původně neplánované doplňky, vesměs velice zajímavé.

Paralelu k této edici tvoří vydání korespondence, a to nejen Wolfgangovy, ale celé Mozartovy rodiny, včetně deníkových záznamů a cestovních poznámek. Tento jedinečný komplex pramenů vyšel ve 4 svazcích, doplněných 2 svazky komentářů a svazkem rejstříků.

Dále je od roku 1961 pod názvem Mozart. Die Dokumente seines Lebens (Dokumenty jeho života) k dispozici edice mozartovských písemných dokumentů, které nevzešly z pera Wolfgangova, a to počínaje zápisy o sňatku jeho rodičů. Angloamerický trh si už pořídil v překladu dvě anglické verze těchto dokumentů a v roce 1991 vyšel v Kalifornii svazek jejich doplňků.

Tento mnohostranný komplex pramenů doplňuje velký svazek ikonografických dokumentů, vydaný v roce 1961 pod názvem Mozart und seine Welt in zeitgenössischen Bildern (M. a jeho svět v dobových obrazech).

Rozsáhlý mezinárodní mozartovský výzkum se soustředí kolem ročenky Mozart-Jahrbuch, vydávané v Salcburku Mezinárodní nadací Mozarteum, která vydávala do roku 2003 ještě další periodikum pod názvem Mitteilungen der Internationalen Stiftung Mozarteum. Německá mozartovská společnost má svůj časopis Acta Mozartiana. Vedle toho existují ještě ročenky či periodika různých národních či městských mozartovských společností. Časopis Vídeňské mozartovské společnosti se jmenuje Wiener Figaro, curyšská mozartovská společnost dala svému periodiku originální názvem In signo Wolfgang Amadé Mozart, naše česká Mozartova obec vydává své periodikum pod názvem Bertramka atd.

Tyto údaje vám, vážení posluchači, předkládám nejen proto, abych vám ve dnech dalšího mozartovského jubilea poskytl informace o hlavních akcích mezinárodního mozartovského výzkumu, ale připravuji tím i pointu, kterou chci doložit oprávněnost názvu této úvahy. Přehlédneme-li zmíněnou řadu dnes dostupných mozartovských edic notovin i písemností, pomůcek a periodik atd., nemůžeme se nepozastavit nad skutečností, že navzdory všem těmto aktivitám dosud neexistuje velká moderní mozartovská monografie, jež by staleté mozartovské výzkumy syntetizovala!

Ve skutečnosti až dosud vznikla jen jedna velká monografie, pojednávající v potřebném rozsahu o celém Mozartově díle! Jejím základem je čtyřsvazková monografie Otty Jahna, vydaná v letech 1856-1859, jejíž 5. vydání - zcela přepracované - vydal 1919-1921 pod svým jménem Hermann Abert. Tato Abertova monografie se rovněž dočkala - už bez další aktualizace textu - řady dalších vydání a také překladů do několika dalších jazyků. Přes své vynikající kvality ovšem už současnému stavu poznání v mnoha parametrech neodpovídá. Přesto nová velká syntetická monografie o životě a díle Mozartově zůstává zatím v nedohlednu.

Co je toho příčinou? Z uvedených skutečností je možno odvodit jen jediný závěr: mozartovští badatelé z Evropy i ze zámoří vědí, že - řečeno po stendhalovsku - v tomto případě "téma přesahuje vypravěče"... Velikost Mozartova genia a díla je tak mimořádná, a to nejen rozsahem, ale i hloubkou a mnohovrstevnatostí, že se dosud nenašel jednotlivec, který by byl s to, si je celé osvojit, a spolu s ním i veškeré výsledky dosavadního poznávacího procesu.

Lze očekávat, že při těchto slovech leckterého posluchače napadne, že se páni mozartovští badatelé asi příliš topí v detailech, že jim chybí síla a vůle k syntéze apod. Jenomže co je při zkoumání tak rozsáhlého a jedinečného díla detail ?

Zkusme si to ozřejmit alespoň letmým pohledem na několik vybraných poznatků mozartovského výzkumu posledních let.

Pro poznání individuality velkého tvůrce je nepochybně na místě studovat způsob, jak svá díla tvořil, jak vypadal jeho tvůrčí proces. V případě Mozartově si tuto otázku klade věda až 2. polovina 20. století. Do té doby bylo obecně přijímáno to, co o sobě několikrát v korespondenci napsal sám Mozart: "Zkomponováno už je vše, ale zapsáno ještě ne." Až v průběhu prací na nové kritické edici díla se výzkumu ukázalo, že je dochováno velké množství Mozartových skic, a že tedy i on musel mnohokrát vést zápas o konečný tvar díla. Jednou z příčin bylo také to, že do jeho tvůrčího aktu až příliš často zasahoval diktát interpretů, zvláště tehdejších operních pěvkyň a pěvců. Byl tak rasantní, že se Mozart musel znovu a znovu přizpůsobovat. Nosil pěveckému panstvu své náčrty árií, zda by se jim to líbilo tak či snad onak, a pak teprve - po jejich volbě - mohl árií vypracovat. Když jsou dnes - a teprve dnes - dochované Mozartovy skicy, fragmenty a náčrty shromážděny a publikovány poznáváme, v kolika případech musel Mozart své geniální nápady odložit a přizpůsobit se konvenčním představám interpretů.

Jsou ovšem kompoziční druhy, v kterých to - alespoň v určitých údobích - neudělal. Mezi ně patří např. některé klavírní koncerty vídeňské éry. Mozart složil ve Vídni od roku 1782 sedmnáct klavírních koncertů. Dvanáct z nich dokonce v rozmezí necelých dvou let, mezi únorem 1784 a prosincem 1786! Umělecká hodnota těchto je taková, že velký mozartovský znalec Alfred Einstein je označil za "syntézu", za "korunu a vrchol jeho instrumentální tvorby", za "jeho nejosobitější tvorbu". Novodobý výzkum ukázal, jak Mozart musel ve třech větách takové skladby, na jejíž interpretaci se jako klavírista podílel, vždy předložit něco, co bylo publikum schopno přijmout. To poznamenalo povahu všech závěrečných vět, což jsou vesměs veselá ronda. V jejich případě zažil mozartovský výzkum posledních let největší překvapení: tyto věty daly tehdy Mozartovy nejvíc práce, k nim je dochován největší počet jeho skic. Ale pak měl potřebu silné individuality ukázat, čeho je skutečně schopen. Tomu dával prostor v první a zvláště v druhé větě koncertu, a to především v epizodických vstupech svého sólového klavíru. Tam na chvíli odbočil do svého výsostného světa, plného nečekané harmonie a neobvyklé melodiky, aby se vzápětí - kvůli publiku - rychle vrátil k hudbě přístupnější.

Mozartovy vídeňské klavírní koncerty patři dodnes k tomu posluchačsky nejobtížnějšímu v Mozartově tvorbě, přičemž celou věc komplikuje skutečnost, že se k nám dostávají většinou ve zvukové podobě značně odlišné od té, jakou měly za časů Mozartových. Tu lze v nemalé míře rekonstruovat: víme zcela přesně na jaký klavír - tj. dobový kladívkový klavír, tzv. hammerklavier - Mozart hrál, jak velké bylo složení jeho doprovodného orchestru, jaké nástroje používali orchestrální hráči, jak velké - resp. jak malé - byly sály, v nichž se hrálo atd. Když dnes slyšíte hrát Mozartův klavírní koncert ve velkém sále velkým symfonickým orchestrem, přičemž klavírista hraje na obrovitý moderní nástroj firmy Steinway s mohutným zvukem basů, a pro dirigenta je směrodatná novodobá partitura s mnoha (modernizujícími) doplňky editorů, přičemž není poučen např. o tom, jak vypadalo orchestrální forte v době před Berliozem a Wagnerem, jak vypadala dobová tempa - za takové situace slyšíte leckdy provedení, v nichž jsou mnohé partie už velice vzdáleny od Mozartova autorského záměru. Ostatně. my mnohdy ani Mozartův záměr v úplnosti neznáme, protože on u některých vídeňských koncertů klavírní part vůbec v úplnosti nevypracoval a při koncertě ho ve velkém rozsahu improvizoval. To, co dnes zaznívá např. při provedení koncertu A dur K. 488 nebo c moll K. 491 je v klavírním partu tvar, který v některých částech vypracovali - podle Mozartova zápisu hlavního tématu a několika orientačních not - až editoři v 19. a 20. století...

Jiné velezávažné "detaily", který mění leckterý tradovaný výklad, přinesl mnohaletý výzkum papírů, na které Mozart zapisoval své skladby. Tento výzkum pozměnil mnohdy jak datování děl tak dosavadní znalosti o skladatelově postupu při komponování těchto děl. Malý šok způsobilo nedávné zjištění jedné italské badatelky, že jedna z árií v opeře Mitridate není vůbec od Mozarta, ale od jednoho staršího italského skladatele a do díla 14tiletého Mozarta ji při milánské premiéře v roce 1770 drze vložil italský interpret titulní role - a zůstala tam dodnes, je součástí kritické edice díla i nahrávky této opery.

Podobně šokující ráz mělo nedávné zjištění dvou amerických badatelů, že libreto Così fan tutte psal dvorní básník Lorenzo da Ponte původně pro pana dvorního kapelníka Salieriho a ten je skutečně začal komponovat, ale nedospěl daleko. Teprve potom získal od Ponta libreto Mozart a vytvořil jedno ze svých vrcholných děl. To byl zajisté velice pádný důvod, aby ho pan dvorní kapelník nemohl ani cítit a postaral se, aby už Mozart ve Vídni žádnou objednávku na italskou operu nedostal.

S touto informací musíme dnes - ve vymezen0m časovém prostoru - končit. Snad jsme vás - vážení posluchači - přesvědčili o tom, že poznávání Mozartova díla v celé šíři jeho problematiky je úkol, který zdaleka není dokončen a plně zvládnut. Abychom dobře splnili roli poučeného mozartovského publika poslouchejme jeho díla při každém dalším setkání pozorně, s úctou a láskou.


(Předneseno 16.1.2001, Český rozhlas 3 Vltava - redaktorka Jana Vašatová.)