Provádění Mozartových oper pražskou konzervatoří v první polovině 19. století
Jitřenka Pešková
Tomislav Volek přednesl 14. prosince 1996 na konferenci „Italsko-české hudební kontakty v 19. a 20. století“, pořádané italsko-českou hudební komisí v Italském kulturním institutu v Praze, referát na téma Mozartovy italské opery v nastudování Giovanni Gordigianiho. V tomto dosud nepublikovaném příspěvku mimo jiné ukázal, jak se po odchodu italské operní společnosti z Prahy v roce 1807 změnil pražský operní repertoár. Bezprostřední kontakt s italskou operou, trvající v Praze více než osm desítiletí, byl odchodem italské operní společnosti ukončen. V následujících letech zde bylo hráno jen v němčině nebo češtině. To mimo jiné znamenalo, že i tradiční italský operní repertoár nadále už pražské publikum poznávalo jen v německých či českých překladech a úpravách. Tato proměna jazyka operní scény šla ruku v ruce s proměnami ve složení publika. Změny postihly i provádění italských oper Mozartových. I ty byly nadále hrány jen v němčině nebo češtině. Povaze originálu se čím dál tím více vzdalovaly i způsoby interpretace: místo zpívaných recitativů byla – obdobně jako u singspielů – spojovací próza jen mluvena, mnohá čísla byla vynechávána a naopak byly připisovány další mluvené role, obvykle komediální, árie byly transponovány atd. Mělo pak trvat dlouhá desítiletí, než se autorita Mozartovy originální italskojazyčné partitury zase začala v pražské divadelní praxi prosazovat.
Tento proces samozřejmě nebyl pražskou výsadou, obdobně tomu bylo i na ostatních evropských scénách. V Praze však ve čtyřicátých letech došlo – na půdě konzervatoře – k zajímavé a ve své podstatě velmi cenné epizodě v historii provádění Mozartových oper. Tato epizoda je spojena s italským učitelem zpěvu na pražské konzervatoři Giovannim Gordigianim (1795–1871). Tento z Modeny pocházející pěvec se v roce 1822 stal v Praze jediným italským konzervatorním pedagogem mezi pražskými kolegy.1 Byl odchovancem milánské konzervatoře a 1817 – ve svých 22 letech – debutoval v opeře ve Florencii. O jeho další operní kariéře není nic známo.
Jak uvedl ve zmíněném referátu T. Volek, „Gordigiani musel mít zvlášť silný vztah k dílu Mozartovu, protože se jím se svými žáky intenzivně obíral. Už 21. února 1823, tj. na prvním školním koncertě, který jako zaměstnanec pražské konzervatoře zažil, zpíval se svými žáky sextet z Mozartovy opery Così fan tutte“. V roce 1826 zakoupila konzervatoř pro své pedagogické účely malé jeviště, které bylo umístěno v zahradním domku paláce hraběte Františka Vrtby v Hybernské ulici. Šlechtické dámy věnovaly pro potřebu školní scény kostýmy, nedávný absolvent pražské výtvarné akademie malíř Josef Navrátil namaloval oponu, italský malíř Stavovského divadla Antonio Sachetti zhotovil různé dekorace, hrabě Vrtba pak financoval pořízení osvětlení a sedadel do hlediště.2 Divadlo bylo otevřeno 8. a 15. ledna 1828 představením Mozartovy opery La clemenza di Tito, a to v Gordigianiho nastudování.
Gordigiani, který po uplynutí šestileté smlouvy konzervatoř v roce 1829 opustil, se na ni roku 1838 opět vrátil. A znovu začal s žáky studovat opery Mozartovy. Pod jeho vedením došlo 23. dubna 1839 k premiéře Così fan tutte v originální italské verzi, tj. i s recitativy. V roce 1842 se Gordigiani rozhodl pro nastudování Dona Giovanniho. Šlo o velkou akci, která už se neodehrávala na malé školní scéně, ale přímo na scéně Stavovského divadla. 12. května 1842 zazněl tedy v Praze Don Giovanni – po dlouhých 35 letech – opět v originální podobě, tj. v italštině, s recitativy a bez mluvených rolí, které připsali pozdější upravovatelé, a s celým finale, tj. i se závěrečným ensemblem.
K této významné inscenaci je dochován v archivu pražské konzervatoře cenný dokument, a to divadelní cedule provedená ručně a s ozdobnou výzdobou v několika barvách. Graficky provedený list je nalepen na tuhý papír. Jeho autor se podepsal iniciálami v levém dolním rohu: „JL / 1842.“ Německojazyčný text divadelní cedule zní: „MOZART. / Die Direktion des Vereins zur Be- / förderung der Tonkunst hat als / Prüfung u. ersten dramatischen Ver- / such der Gesangschüler des Conservatoriums die Vorstellung ei- / ner Oper im landständischen Theater am 12. Mai 1842 um 12 Uhr / Mittags veranstaltet, bei welcher auch der Gesanglehrer und 2 absol- / wirte Schüler, dann der Chor der Instrumentalschüler mitwirken wird. / Aufgeführt wird in italienischer Sprache: / Don Juan / Grosse Oper in 2 Akten. Musik von Mozart, Poesie von Abbé da Ponte. / Genau so aufgeführt, wie sie Mozart in Prag für die damalige ital. Oper componirte./ Personen: / Der Comthur Jos. Schütký (absolw.) / Donna Anna seine Tochter, Fanni Stolz. / Don Ottavio ihr Verlobter, Franz Jedliczka. / Donna Elvira Ludmilla Stolz. / Don Juan Giovanni Gordigiani. / Leporello sein Diener, Franz Vogel (absolw.) / Zerline, Bäuerin, Mathilde Hölzel / Masetto, ihr Verlobter, Jos.Schütký (absolw.) / Chor der Bauern, Zöglinge des Conservatoriums / Musikanten, Brawi, Gerichtsdiener, Pagen, Bauern, Furien. / Zeit: Mitte des 17. Jahrhunderts. / Die auf der Bühne vorgetragenen Musikstücke werden von Zöglingen des / Conservatoriums aufgeführt. / Die Direktion ladet zu dieser Vorstellung geziemend ein. / Anmerkung. Sämmtliche Sperrsitze werden zur Verfügung der in das Parterre Eintrettenden geöffnet sein. / Der Eintritt in das Parterre und auf die Sperrsitze im 3ten Range ist / nur gegen die ertheilten Einladungskarten gestattet.“3
Z jedné věty je patrné, nač kladl Gordigiani s celým tímto svým projektem hlavní důraz: „Genau so aufgeführt, wie sie Mozart in Prag für damalige ital. Oper componirte“.
Titulní role se ujal sám Gordigiani. V celkově velmi příznivé kritice Antonína Müllera, kritika pražského německého deníku Bohemia, se mu za jeho výkon dostalo vysokého ocenění (zde v českém překladu): „Hudebnědramatické nastudování této opery dělá panu Gordigianimu, všestranně vzdělanému učiteli zpěvu konzervatoře velkou čest. Podal svého Dona Juana nejen s příkladnou jistotou zdatného učitele zpěvu, ale i zcela přiměřenou mimikou. Gordigiani umí zpívat jako by mluvil a hrát dovede dle charakteru role. Nekřičí, ale zpívá a každý tón se v jeho ústech stává srozumitelným slovem“. Kritik velice ocenil i další žačky a žáky konzervatoře, kteří v nastudování Dona Giovanniho účinkovali a dodal: „... Je nutno slyšet Dona Giovanniho v italštině a s recitativy, aby bylo možno pochopit toto nesmrtelné mistrovské dílo ve všech jeho dějových proměnách.“4 Představení řídil ředitel konzervatoře F. D. Weber.
V archivu konzervatoře je dochován ještě další významný dokument k tomuto představení, a to klavírní výtah Dona Giovanniho, který byl při studiu díla Gordigianim a jeho žáky používán, o čemž svědčí Gordigianiho rukopisná poznámka na přídeští: „Quest' Opera fu data nel Teatro degli Stati a Praga l'anno 1842 nel Mese di Maggio (il 12) dai miei / Scolari, in lingua Italiana, senza Suggeritore, e senza direttore.“5 Následuje výčet postav opery s vlastnoručními podpisy pěti interpretů: Fanny Stolz, Ludmila Stolz, Giovanni Gordigiani, Mathilde Hoelzl, Francesco Vogl.
Překvapivě nejde o úplné vydání jednoho klavírního výtahu, nýbrž o jakýsi konvolut složený z tištěných a rukopisných partií, jednotlivé tištěné části pocházejí z různých vydání různých nakladatelství a řada listů je psána rukou (viz dále). S výjimkou první rukopisné části nesou všechny ostatní číselné označení tužkou: 2 – 23. Na rukopisných listech jsou zapsány recitativy opery, přičemž continuo má minimálně not a žádné číslování. Rukopisné partie nesou průsvitku papírny v Postřekově, a to francouzskou lilii nad štítem s jednoduchým šikmým pruhem, jméno papírny „KOTENSCHLOS“ a „N 4“.6 Tištěné části mají italský a německý text, rukopisy recitativů jsou podloženy jen italským textem. Konvolut je vázán v tuhých deskách o rozměrech 22 x 30 cm q., desky jsou polepeny papírem s ornamentem, hřbet z tmavohnědé kůže má zlacený nápis: „Don Giovanni“. Materiál pochází z hudební sbírky Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, o čemž svědčí oválné modré razítko pod titulním textem: „V. B. T.“ [ = Verein zur Beförderung der Tonkunst in Böhmen]. Poškozené listy tisků v klavírním výtahu byly před lety opraveny podlepením, ohmatání listů svědčí o častém používání. Konvolut není souhrnně paginován, rukopisné partie nejsou paginovány vůbec a tištěné partie nesou paginace původního tisku. Paginaci celé hudebniny provedla autorka až při práci na této studii.
(Protože se jedná o neobvyklý druh pramene, který umožňuje rekonstrukci atypického nastudování Mozartovy opery ve městě její premiéry po pětapadesáti letech, kdy se už inscenační praxe profesionálních divadel velice vzdálila provozovací praxi doby Mozartovy, je tento pramen v další části studie – zde vypuštěné – detailně analyzován.)
Souhrnně lze o pojednávané hudebnině – ad hoc zhotoveném neobvyklém klavírním výtahu pro potřeby Gordigianim připravované inscenace Dona Giovanniho – říci:
1) Gordigiani se nespokojil použitím Zulehnerova klavírního výtahu (Schott), rozhodl se zkombinovat ho ještě s dalšími tisky. V případě čtyř čísel opery použil vydání u jiných nakladatelů: tři čísla pocházejí z různých edičních řad Diabelliho a jedno bylo vydáno u Steinera.
2) Takto sestavený konvolut tištěných čísel dal Gordigiani doplnit recitativy, a to vesměs rukopisnými. Právě v tomto doplňku spočíval nejcennější umělecký čin Gordigianiho, jímž nadlouho předešel praxi evropských operních scén: místo v té době praktikované mluvené prózy se vrátil k původní podobě Mozartova díla se zpívanými recitativy.
Nelze nepoložit otázku, proč se Gordigiani nespokojil s Zulehnerovým klavírním výtahem a ve čtyřech případech sáhl po jiných tiscích: šlo o ouverturu, o první scénu opery, árii Donny Elvíry „Mi tradi“ a árii Masetta „Hò capito“. V případě prvních dvou čísel se domnívám, že volil Steinerův a Diabelliho tisk proto, že se mu ve srovnání s Zulehnerovým klavírním výtahem jevily jako lépe vypracované. Další dva tisky – árie Donny Elvíry a Masetta – doplnil proto, že v Zulehnerově klavírním výtahu chyběly. I tato skutečnost svědčí o tom, že Gordigiani znal i vídeňské doplňky, ale nepřejímal je automaticky všechny (nepřejal ani árii „Dalla sua pace“ ani dvojzpěv Zerliny a Leporella). Popsaný Gordigianiho klavírní výtah nikde nenese stopy nějakých úprav či zásahů, spojených s nastudováním. Nebyl opraven ani použitý tisk árie „Il mio tesoro“ (s. 261 ad.), třebaže v něm byl začátek árie podán zkresleně.
*
K Gordigianovým projektům se váže ještě jeden dosud neznámý dokument z archivních fondů pražské kozervatoře. Týká se jeho poslední pražské mozartovské inscenace, tj. uvedení Le nozze di Figaro v únoru 1843 ve Stavovském divadle. Jde o plakát, v jehož textu se praví: „Mit hoher Bewilligung / wird das / Conservatorium der Musik / Heute Sonntag den 19. Februar 1843 / um 12 Uhr Mittags / im landständischen Theater / eine Opernvorstellung in italienischer Sprache geben. / Aufgeführt wird: / Le Nozze di Figaro. / Dramma giocoso in due atti da W. A. Mozart. / PERSONAGGI. / Il conte Almaviva Giovanni Gordigiani. / La Contessa sua sposa Fanny Stolz. / Basilio, maestro di musica Francesco Schmilauer. / Bartolo, Dottore Giuseppe Schütky. / Cherubino, paggio del Conte Anna de Riese. / Marzellina Amalia Margott. / Susanna, cameriera della Contessa Ludomilla Stolz. / Figaro, cameriere del Conte Francesco Vogl. / Antonio, giardiniere Stefano Erst. / Coro di villani e villanelle, Paggi, Servi. / Loco, il Castello d' Aquas-Frescas, a tre leghe di Siviglia. / Figaros Hochzeit. / Komische Oper in 2 Akten von W. A. Mozart.“16
Tento Figaro představoval poslední Gordigianovo nastudování operního díla s žáky konzervatoře a současně se na dlouhou dobu stal posledním konzervatorním operním představením. Na uvedeném institutu působil Gordigiani až do roku 1864.
Soubor čtyř mozartovských inscenací Giovanniho Gordigianiho s žáky konzervatoře v letech 1823 až 1843 představuje trvale vysokou kulturně-historickou hodnotu: v Praze působící italský pěvec a pedagog se jimi postavil proti celoevropskému trendu romantické éry upravovat Mozartovy operní skladby podle vkusu dobového publika. Prosazoval provádění originální podoby díla. V tom byl ve své době ojedinělý. Ze strany profesionálních operních interpretů se mu nedostalo podpory a nikdo z nich na něj nenavázal. Teprve další vývoj mu dal – ovšem až po mnoha desítiletích – plně za pravdu.
Poznámky:
1 Konzervatoř hudby v Praze. Pamětní spis k stoletému jubileu založení ústavu. Napsal Dr. Jan Branberger s použitím pamětního spisu Dra. A. W. Ambrose z roku 1858. Praha 1911, s. 36.
2 Tamtéž, s. 38.
3 Praha, archiv konzervatoře, divadelní cedule je uložena pod sign. V 12/42, rozměry 35cm x 26 cm. Tato divadelní cedule uvedena jako exponát na výstavě viz: PROCHÁZKA, Rudolf: Hudební památky stol. XVI. – XX. pražské konservatoře hudby. Přeložil Dobroslav Orel. Praha 1911, s. 18.
4 Bohemia, 14. 5. 1842: „Die musikalisch-dramatische Einübung dieser Oper macht Herrn G o r d i g i a n i, dem vielseitig gebildete, Gesanglehrer des Conservatoriums, alle Ehre. Er gab den „Don Juan“ nicht nur mit der beispielvollen Sicherheit eines tüchtigen Gesang-lehrers, sondern auch mit vollkommen angemessener Mimik. Gordigiani versteht, indem er singt, zu sprechen und dem Charakter gemäss zu agiren. Er schreit nicht, sondern er singt, und jeder Ton wird in seinem Munde zum verständlichen Worte.“ [...] „...Man muss „Don Giovanni“ in italienischer Sprache und mit Reciten hören, um das unsterbliche Meisterwerk in allen Wendungen der Handlung aufzufassen“.
5 Praha, archiv konzervatoře, sign. 2 D 464, inv.č. 2649/67, modré kulaté razítko: KONZERVATOŘ V PRAZE / Archiv“.
6 Papírna POSTŘEKOV (KOTENSCHLOSS, CHODENSCHLOSS), založena r. 1731, od konce 18. století do r. 1812 v majetku Jan Jiřího Fürtsche. Po otci syn téhož jména do r. 1844, pak dědicové.
7 Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. KV 527. Hrsg. von Wolfgang Plath und Wolfgang Rehm. Neue Ausgabe sämtlicher Werke, Serie II, Werkgruppe 5, Band 17. Kassel 1968. Partitura.
8 HABERKAMP, Gertraut: Die Erstdrucke der Werke von Wolfgang Amadeus Mozart. Teil 1. Textband. Teil 2. Bildband. Tutzing 1986. Musikbibliographische Arbeiten, Bd.10/I. Teil 1: s. 292–295. Zde je také uveden exemplář prvního vydání klavírního výtahu ve zpracování C. Zulehnera dochovaný v archivu pražské konzervatoře pod sign. 2 D 463.
9 WEINMANN, Alexander: Vollständiges Verlagsverzeichnis Senefelder Steiner Haslinger Bd. 1. München-Salzburg, Emil Katzbichler 1979, s. 169.
10 WEINMANN, Alexander: Verlagsverzeichnis Anton Diabelli et Co. (1824 bis 1840). Wien, Ludwig Krenn 1985, s. 127.
11 Viz: „IL / DISSOLUTO / PUNITO. / O SIA / IL D. GIOVANNI. / DRAMMA GIOCOSO / IN DUE ATTI. / DA RAPPRESENTARSI / NEL TEATRO DI PRAGA L'ANNO 1787. / IN PRAGA. / di Schoenfeld.“ Praha, Národní knihovna ČR, sign. 65 E 8205, libreto.
12 Viz: „W. A. Mozart / Don Giovanni / Opera en deux actes / Fac- simile in extenso du manuscrit autographe conservé a la Bibliothèque Nationale. / Copyright by André – Gabriel Maisonneuve. Sainte-Ruffine, 1984, 2. vyd.“ Praha, Národní knihovna ČR, hudební oddělení, sign. Mus VI 191 (59 C 9477).
13 WEINMANN, Alexander: Verlagsverzeichnis Anton Diabelli et Co. (1824 bis 1840). Wien, Ludwig Krenn 1985, s. 167.
14 Tamtéž, s. 173.
15 Viz: „Il dissoluto Punito / o sia: / Il D: Giovanni / Opera / in Musica / Del Celebre Maestro Sig: Volffgango Mozart.“ Praha, archiv konzervatoře, sign. 1 C 276/1-4, inv. č. 235/39, pražský opis partitury z r. 1787; KV 8 527, s. 595–596.
16 Praha, archiv konzervatoře, sign. V 13/43. Plakát o rozměrech 47 cm x 60 cm q. je tištěn na dobovém šedavém papíru.
(Zkrácené znění studie, která vyšla v časopise Hudební věda 3-4/2001, s. 397-414)
© Copyright Bertramka