Pražští mozartovci na Idomeneovi ve Státní opeře – pozor na lóži 14!

V sobotu 4. října 2025 navštívili předseda a tajemnice Mozartovy obce 4. představení nového nastudování Mozartovy opery Idomeneo ve Státní opeře. Zcela nečekaně to byl – v každém případě alespoň pro tyto rodilé Pražany, uvyklé na provoz tzv. Smetanovy a pak Státní opery – v určitých směrech téměř otřesný zážitek. Pro snadnou přehlednost rozdělíme tento jejich nářek do dvou položek.

První se týká určitých selhávajících kvalit běžného technického provozu uvedeného divadla. Přinejmenším toho 4. října ve Státní opeře v určitých aspektech zcela selhal základní divácký komfort, přinejmenším v přízemní lóži č. 14, do níž byly tajemnici Mozartovy obce, která je autorkou rozsáhlého informativního textu do programní knížky k této inscenaci Idomenea, uděleny dvě čestné vstupenky. Do této lóže totiž po celý večer klimatizace silně vháněla proudy studeného vzduchu… Už po několika číslech prvního jednání jsem vyšla na chodbu upozornit na tento rušivý problém nejbližší paní uvaděčku. Ta mi ihned nabídla deku, které už prý mají připraveny pro diváky, když je jim v lóži zima. V dece jsem ovšem v přízemní lóži tohoto representativního divadla sedět nehodlala. Při mém dalším výstupu z lóže byla přivedena jakási paní vedoucí uvaděček, která mi sdělila, že o problému se ví a že na něj poukazují i někteří návštěvníci z parteru, ovšem tvrdila, že onen proud vzduchu představuje „teplý vzduch“. Paní uvaděčky, do jejichž kompetenci zmíněná lóže spadala, se pak během přestávky pokoušely řešit situaci vlastními silami: otvor, jímž byl chladný vzduch do lóže vháněn, přelepovaly papíry, které pochopitelně nedržely a netěsnily, nebo se snažily otvor zakrýt šálou. Tyto pokusy personálu situaci řešit předváděly takřka kafkovské absurdno, avšak nelze jim upřít snahu pomoci.

Když jsem pomocí aplikace ve svém mobilu pak změřila teplotu v oné lóži, vykazovala hodnotu 18 stupňů. Dvě japonské divačky, které seděly během 1. jednání za námi, si o přestávce přesedly do sedadel v přízemí v naději, že tam bude situace lepší, když tam tolik lidí přetrvalo celé jednání. Já jsem však měla důvody sedět v oné lóži až do konce představení, a to v kabátě, obtěžována přitom nejen zimou, ale i rušivým hlukem ventilace. Do toho se z vedlejší lóže, obsazené cizinci, ozývalo občasné kýchání... Evidentně řada diváků na klimatické experimenty Státní opery připravena nebyla a zejména dámy, které vyšly do „opery“ v lehkých společenských šatech, budou na tento „kulturní“ večer zřejmě s nelibostí vzpomínat.  Pro mne osobně se průběh večera vyznačoval tím, že jsem ho z větší části prostála vzadu v lóži a chvílemi přidržovala papíry, zakrývající ventilaci… Na klíčové momenty opery – oběť Idamanta či výstup Neptuna – jsem se pak jen chodila podívat, jak si „podařená“ inscenace poradila s těmito místy. Docent Volek, který se mnou onu lóži sdílel, měl z onoho večera víc, protože – v jakési předtuše – , si vzal teplé zimní sako.

Sama operní inscenace, koncipovaná a nastudovaná hostujícími zahraničními umělci, působila v některých svých složkách přímo nepříjemně. Pokud jde o hudbu, bylo už od předehry patrné, že ani samo hudební nastudování nebude nijak podmanivé. Zvláště když už zmíněná akustika v tzv. vyvýšeném přízemí divadla byla problematická, orchestr tu zněl téměř neustále jakoby přidušeně, přičemž nelze vyloučit, že „vylepšené“ akustické řešení Státní opery během poslední rekonstrukce divadla právě lóži č. 14 nezvládlo. Celkově „zvukově unavenému“  nastudování orchestrální složky nepřineslo vzpruhu ani obsazení většiny sólových rolí. Jedinou výjimkou byl představitel Idomenea Evan LeRoy Johnson, jenž má skutečně vynikající pěvecký materiál a zvládl tuto mimořádně obtížnou tenorovou roli i s potřebnou technickou bravurou. Proč však jsme v programní knížce k této inscenaci o něm potřebné informace hledali naprosto marně? Naštěstí jsme si o něm mnoho obdivuhodného mohli posléze přečíst na internetu…

Celkově tak večer 4. října 2025 v pražské Státní opeře vypověděl nejen o problematické úrovni zvoleného inscenačního pojetí a neméně problematické volbě angažovaných zahraničních pěvců, ale i o některých alarmujících technických lapsech této naší prestižní scény. Zatímco světové operní domy dbají na maximální kvalitu hudebního provedení i na pohodlí publika, v Praze se návštěvníci musí spokojit s polovičatým výsledkem na jevišti a s neúnosnými podmínkami v hledišti.   

UPOZORNĚNÍ: Do Státní opery na představení jen v zimníku!

Tomislav Volek – Milada Jonášová